Mapy

Při hledání informací kdy je budova Rady Evropské unie Justus Lipsius přístupná i pro obyčejné smrtelníky jsem našla parádní přehled jak je na tom Evropas s:
rozmístěním jazykových skupin, náboženstvím, kde mají jaké vlasy, barvu očí, rozmístění etnických skupin, hustota obvatel, jak jsme na tom kde s alkoholem či trávou atd.

Zdroj: www.eupedia.com/europe/maps_of_europe.shtml

Dva zeměpisy a jedno knihovnictví

Mám tu tři věci které jsem sice neobjevila já, ale líbí se mi natolik, že je chci poslat dál:
1) na Všemi osmi se dnes objevil odkaz na zeměpisný test Traveler IQ challenge - How well do you know your world?. V kategorii World jsem skončila v 10. kole ze 12. což považuju celkem z úspěch, neboť v posledních dvou kolech jsem byla ráda když jsem trefila dobře alespoň světadíl.
2) V souvislosti s předchozím bodem jsem si vzpomněla na World66, kde si můžete zaškrtnout které státy jste už navštívili.
3) Ve v Mölmö ve Švédsku udělali před několika lety takovýto zajímavý projekt a letos proběhly dva pokusy i v Praze. [článek v v Ikarosu].

Ukrajina

Oficiální název český: Ukrajina
Oficiální název ukrajinský: Україна
Anglický název: Ukraine
Hlavní město: Kyjev [Київ] [2 860 400 obyv.]
Velká města: Charkov [Харків] [1 464 740 obyv.], Dněpropetrovsk [Дніпропетровськ] [1 032 816 obyv.], Oděsa [Одеса] [1 007 131 obyv.], Doněck [Донецьк] [999 975]
Časové pásmo: SEČ +1
Úřední jazyk: ukrajinština, ruština [Krym]
Měna: Hřivna
Jízda: vpravo

Obyvatelé
Počet obyvatel: 46 710 816
Hustota obyvatelstva: 83 obyv./km²
Národnostní složení: Ukrajinci [77,8%], Rusové [17,3%], Bělorusové [0,6%]. Podle oficiálních statistických údajů žije na Ukrajině cca 8 tisíc etnických Čechů. Celkem zde žije více jako130 národností.
Věkové složení: 0-14 r. 17,3 %, 15-64 r. 68,57 %, nad 65 r. 14,13 %
Průměrný věk ženy: 35
Průměrný věk muže: 38
Přírůstek obyvatelstva: -0,66%
Gramotnost: 98%
Nezaměstnanost 8,4% [2005]
Nejpoužívanější jazyky: ukrajinština
Náboženská příslušnost: pravoslavní [85%], na západě řečtí a římští katolíci, na jihu [Krym] muslimové

Politika
Vznik samostatného státu: 24.8. 1991 [odtržením od SSSR]
Státní zřízení: pluralitní republika s jednokomorovým parlamentem
Administrativně správní členění: 24 oblastí [Vinnycká, Volyňská, Dněpropetrovská, Doněcká, Žytomyrská, Zakarpatská, Záporožská, Ivano-Frankovská, Kyjevská, Kirovohradská, Luhanská, Lvovská, Nikolajevská, Oděská, Poltavská, Rovenská, Sumská, Ternopolská, Charkovská, Chersonská, Chmelnycká, Čerkaská, Černovecká, Černigovská], města Kyjev a Sevastopol, která mají speciální statut a autonomní republika Krym.
Členství v mezinárodních organizacích: OSN, Rada Evropy, OBSE, UNESCO
Mezinárodní zkratka: UKR
Mezinárodní poznávací zkratka: UA

Zeměpis
Rozloha: 603 700 km²
Délka hranic: 4663 km
Délka pobřeží: 2782 km
Sousedící země: Rumunsko, Moldávie, Maďarsko, Slovensko, Polsko, Belorusko, Rusko
Nejvyšší hora: Hoverla [2061 m.n.m.]
Nejnižší bod: Černé moře [0 m.n.m.]
Nejdelší řeka: Dněpr [na Ukrajině 1500 km]
Podnebí: Kontinentální s chladnými zimami (pod bodem mrazu) a horkými léty. Na jihu lze počítat se suptropickým počasím s velmi teplými léty a mírnější zimou. Minimální a maximální teploty např. v Kyjevě jsou -32 a +39 stupňů.

Ostatní
Průmysl: hutnictví, strojírenství, těžký průmysl, textilní, potravinářský
Zemědělství: chov dobytka [skot, ovce, kozy, prasata, drůbež, koně], pěstování
pěstování obilnin, kukuřice, slunečnice, cukr. řepy, brambor, ovoce, zeleniny, lna, konopí, tabáku, vinné révy, rybolov
Přírodní zdroje: černé a hnědé uhlí, ropa, zemní plyn, železná ruda, uran, rtuť, magnezit, kamenná sůl, stavební suroviny

Historie
Ve druhé polovině 9. století se v Ukrajině, v Rusku a Bělorusku zformoval první východoslovanský stát, Kyjevská Rus. Po rozpadu státu vzniklo několik samostatných knížectví, jih dnešní Ukrajiny byl osídlen kočovnými kmeny Polovců.
Během 13. století došlo k postupnému obsazení části samostatných knížectví tatarskými nájezdníky. Celá oblast se dostala pod vliv nově zformované tatarské Zlaté hordy; pouze na západní část dnešní Ukrajiny tatarská moc nepronikla. Valná část Ukrajiny se s úpadkem Zlaté hordy stala suverenní současti litevského státu. Na jihu se vytvořil krymský chanát a východ se dostával pod vliv Moskevské Rusi.
Roku 1569 došlo k uzavření Lublinské unie, ukrajinské území, které spadalo pod Litvu, přešlo pod polskou moc. Významné bylo osídlení záporožských kozáků s centrem na Siči. Ti vytvářeli jakési vojenské nárazníkové pásmo v oblasti Divokých polí, sousedících s krymských chanátem.
V roce 1648 došlo v Ukrajině k velkému kozáckému povstání, které vedl Bohdan Chmelnický, podařilo se mu v několika bitvách porazit polská vojska, až v roce 1651 byl poražen v bitvě u Berestečka. Ale roku 1654 se obrátil pro pomoc k ruskému caru Alexejovi, čimž se dostal do vazálské závislosti. Boje pak pokračovaly dál. Perejaslavská rada však znamenala ztrátu suverenity pro ukrajinská území. Nejprve v roce 1667 došlo k připojeni k Moskovii levobřežní (podle řeky Dněpru, čímž došlo k přechodnému rozdělení Ukrajiny) a v letech 1793–1795 i pravobřežní Ukrajiny. Postupně Ukrajina ztratila náznak jakékolv autonomie. Koncem 18. století byla také zlikvidována tatarská a turecká moc na jihu.
V době konce první světové války a v průběhu ruské občanské války bylo na části ukrajinského území vytvořeno několik ukrajinských vlád. První ukrajinská republika proexistovala od 1917-1919 a zanikla hlavně díky vměšování se ruských bolševiků. Prvním ukrajinským prezidentem byl historik, literát a filosof Mychajlo Hruševs´kyj. V boji o národní samostatnost byli Ukrajinci poraženi. Západní Ukrajina se v letech 1920–1921 stala součástí Polska. V roce 1922 vznikla Ukrajinská SSR jako satelitní, loutkový stát SSSR s hlavním městem ve východoukrajinském Charkově. V letech 1941–1944 byla Ukrajina okupována Německou říší, po německé porážce byla k Ukrajině připojena její západní část, předválečná součást Polska (krátkodobě obsazeno sovětskými vojsky již v září 1939, v zimě 1939/1940 pak proběhla zfalšovaná referenda o připojení těchto území k SSSR), a dále Podkarpatská Rus, předválečná součást ČSR. V roce 1954 se stal součástí USSR i Krym (Chruščov, který to prosadil, byl sám ukrajinského původu) - předání tohoto převážně ruskojazyčného (a kdysi Ruskem na Tatarech dobytého) území vyvolalo napětí, přetrvávající dodnes.
V roce 1991 vyhlásila Ukrajina v souvislosti s rozpadem SSSR samostatnost. Rozklad plánovaného hospodářství vedl k několikaleté agónii ekonomiky, která se vzpamatovala až okolo roku 2000. Po volbách na konci roku 2004 (prezidentu Leonidu Kučmovi končil jeho mandát) proběhla v zemi neozbrojená tzv. oranžová revoluce, vyvolaná nesouhlasem ukrajinsky cítící veřejnosti se zfalšovaným vítězstvím proruského (a samotným Kučmou protežovaného) kandidáta, premiéra V. Janukovyče. [wikipedia]

Kultura
Písemné památky se rozšířily na dnešním území Ukrajiny v období Kyjevské Rusi. K jejímu rozvoji přispělo zavedení cyrilice. Rozšiřovaly se znalosti z oblasti filozofie, historie, přírodovědy, vysoké úrovně dosáhla medicína. Významnou památkou z oblasti pedagogiky tohoto období je "Povčannja Volodymyra Monomacha", z oblasti práva "Ruská pravda".
Kláštery sloužily jako střediska pro uchování knih a rukopisů. První historicky známou knihovnou Kyjevské Rusi byla knihovna chrámu Sv. Sofie v Kyjevě založená roku 1037 Jaroslavem Moudrým.
Předchůdcem dnešních muzeí byly v období Kyjevské Rusi kolekce knížek, obrazů a uměleckých předmětů, které se uchovávaly v Desjatinné cerkvi, chrámu Sv. Sofie a v Kyjevo-Pečerském klášteře. První muzea vznikla začátkem 19. století. Začátek tisku na Ukrajině se datuje od roku 1574, kdy I. Fedorov ve Lvovské tiskárně vytiskl první tištěnou knihu "Apoštol".
Ukrajinská kultura je známá svou hudební a choreografickou tvorbou. Počátky hudby se vztahují k období Kyjevské Rusi (tzv. skomorochy - potulní herci). Po přijetí křesťanství se rozvíjel církevní zpěv. V 15. - 16. století vzniká kozácké umění s národně heroickými eposy - tzv. dumy; také se rozvíjí instrumentální hudba. Divadlo existovalo na území dnešní Ukrajiny již v době antických státních uskupení - Pivnične Pryčornomorja (pol. 1. tisíciletí př. n.l. až 4. století n.l.). Od 11. století jsou již známa vystoupení skomorochů a v 16. století se začínají objevovat školní divadla a vertep (vánoční hry), v 17. století lidové divadlo.
Nejstarší památky malířského umění patří do doby středního paleolitu. Mezi 8. a 9. stoletím se začalo formovat malířské umění Kyjevské Rusi. K jeho nejvýznamnějším památkám patří fresky a mozaiky chrámu Sv. Sofie v Kyjevě, sarkofág Desjatinné cerkvy, miniatury a ornamenty Ostromyrovoho "Evangelia" a "Izbornika" Svjatoslava.
V poslední čtvrtině 11. století byla založena Lavrská ikonopisecká umělecká dílna. Od konce 13. století nastává rozvoj tradičního malířského umění. Kořeny ukrajinské literatury jsou rovněž spjaty s Kyjevskou Rusí (překlady, poučení, životopisy svatých) např."Kyjevo-Pečerskyj pateryk", "Povisť vremennych lit" (Nestorův letopis) apod. Nejvýznamnější památkou umělecké literatury tohoto období je "Slovo o polku Ihorevim" (Slovo o pluku Igorově). Významné místo v dějinách ukrajinské literatury 16. až 17. století zaujímá tzv. polemická literatura. V 18. století vznikají kozácké letopisy. Počátek nové ukrajinské literatury je spojen s tvorbou I. Kotljarevského. Avšak nejvýznamnější osobností ukrajinské literatury a výtvarného umění je T. Ševčenko.

Dojmy
Na Ukrajině bylo báječně. Teda mně.
Vůbec nemají tak trudné hřbitovy jak my, naopak mají hroby ozdobené pěknými barevnými věnci.
Na Ukrajině jsem potkala tu nejhnusnější kadibudku kterou jsem kdy viděla.
Na Ukrajině jsem jedla svůj první šašlik, na který se mi sbíhají sliny kdykoliv si na něj vzpomenu.
Na Ukrajině jsem konečně našla víno, které mi opravdu chutná: tokaj.
Na Ukrajině měli báječně nepasterizované tučné ovčí sýry...a vůbec, přečtěte si moje zápisky z výletu, občas je to dost veselé.

rady na cestu
zápisky z výletu na Ukrajinu
nějaké mapy Zakarpatské ukrajiny

Zdroje:
www.wikipedia.cz
www.mzv.cz
www.ukrembassy.cz
www.zemepis.com
zeme.sopka.cz

Finsko

Dnes je den Finska.

Oficiální název český: Finská republika
Oficiální název finský: Suomen Tasavalta
Anglický název: Finland
Hlavní město: Helsinki
Velká města: Helsinki [k roku 2003 559 330 obyv.], Espoo [224 231], Tempere [200 966], Vantaa [184 039], Turku [175 059], Oulu [125 928]
Administrativní dělení: 6 krajů [Jižní Finsko, Západní Finsko, Východní Finsko, Oulu, Laponsko, Ålandy]
Časové pásmo: SEČ +1
Úřední jazyk: finština, švédština
Měna: Euro
Jízda: vpravo

Obyvatelé
Počet obyvatel: 5 219 732
Hustota obyvatelstva: 15 osob na km²
Národnostní složení: Finové 91,3%, 5,4% švédskojazyčných Finů, 0,5% ruskojazyčných Finů, 0,03% Laponců [cca 6500 osob]
Průměrný věk ženy: 39
Průměrný věk muže: 40
Roční přírustek obyvatelstva: 0,18%
Gramotnost: 99%
Nezaměstnanost 8,4%
Nejpoužívanější jazyky: finština, švédština, dále angličtina a ruština
Náboženská příslušnost: luteráni 84,2%, pravoslavní 1,1%, katolíci a jiní 1,2%, bez vyznání 13,2%

Politika
Vznik samostatného státu: 6.12. 1917
Státní zřízení: pluralitní republika s jednokomorovým parlamentem
Členství v mezinárodních organizacích: EU, OSN, CE, OBSE, OECD
Mezinárodní zkratka: FIN
Mezinárodní poznávací zkratka: FIN

Zeměpis
Rozloha: 3338145 km²
Délka hranic: 2628 km
Délka pobřeží: 1126 km
Sousedící země: Švédsko, Norsko, Rusko
Nejvyšší hora: Haltiatunturi [1328 m.n.m]
Nejnižší bod: Baltské moře [0 m.n.m.]
Nejdelší řeka: Kemi [483 km]
Podnebí: vnitrozemské, chladnější než v ostatní Skandinávii a s větším teplotním rozdílem mezi létem a zimou. Na severu je podnebí subpolární; krátké léto a dlouhé zimy s velkým množstvím sněhu
Průměrné teploty:
město [únor] [červenec]
Helsinky [−4,9] [17,2]
Jyväskylä [−8,7] [16,0]
Sodankylä [−12,7] [14,3]

Ostatní
Průmysl: chemický, petrochemický, farmaceutický, textilní, potravinářský, sklářský, výroba elektroniky
Zemědělství: pěstování pšenice, ovsa, ječmene, pícnin, brambor, zeleniny, chov skotu a prasat, sobů, ovcí
Přírodní zdroje: dřevo, rudy barevných kovů, zlato

Historie
Mluvčí ugrofinského jazyka přišli do Finska nejspíše během doby kamenné, pravděpodobně již mezi prvními mezolitickými osadníky. Příchod halapartnové kultury do jižního Finska okolo roku 3200 př. n. l. se považuje za počátek zemědělství, lov a rybolov ale nadále zůstal důležitou součástí hospodaření, obzvláště v severních a východních částech země.
Doba bronzová (1500 – 500 př. n. l.) a doba železná (500 př. n. l. – 1200 n. l.) byly ve znamení rozsáhlých kontaktů se Skandinávií, severním Ruskem a Pobaltím.
Ve dvanáctém století započala téměř sedmisetletá příslušnost Finska k Švédskému království. Ta bývá spojována s rokem 1154 a údajným příchodem křesťanství spolu se švédským králem Erikem; podle archeologických záznamů ale bylo mnoho finských pohanů křesťany již předtím. Švédština se stala dominantním jazykem administrativy a výuky a finština zůstala jazykem obyčejných lidí, ve které se tiskla náboženská literatura.
V letech 1808-1809 Finsko dobyly armády ruského cara Alexandra I.. Ruský car, vědom si vazeb na Švédsko a odlišnou kulturu, ustanovil Finsko velkovévodstvím v personální unii s carským Ruskem. Aby ruština nahradila švédštinu a také aby se zpřetrhaly citové vazby se Švédskem, carský dvůr a finská vláda začaly prosazovat finštinu. Přidalo se také silné nacionalistické obrozenecké hnutí. Milníkem dalšího vývoje se stalo vydání národního eposu Kalevala. Ten vyšel poprvé roku 1833 jako tzv. Pra-Kalevala (finsky Alku Kalevala). Jeho výsledná podoba pochází z roku 1849. Dalším důležitým výsledkem obrozeneckého hnutí bylo získání rovnoprávnosti finštiny se švédštinou v roce 1892.
Krátce po VŘSR, 6. prosince 1917, vyhlásilo Finsko samostatnost. Bolševické Rusko ji uznalo během měsíce. Rusko-finské vztahy však zkomplikovaly občanské války v Rusku a ve Finsku, expedice finských nacionalistických aktivistů do Karélie a do Aunusu a naopak intervenční jednotky ruských bolševiků vysílané zejména do oblasti Viipuri. Hranice mezi Finskem a Ruskem byla poprvé stvrzena Tartskou dohodou v roce 1920.
Sociální rozdíly mezi vládnoucí a pracující třídou byly ve Finsku větší než v jiných porovnatelných zemích. Do 19. století existovala zřejmá jazyková bariéra, potom se během 19. století ve Finsku vytvořila univerzitně vzdělaná meritokracie, která se cítila být pravou reprezentací národa, protože mluvila stejnou řečí a protože velká část z jejich předků skutečně byla chudými rolníky.
V roce 1918 země prošla krátkou, ale trpkou zkušeností občanské války, která zabarvila domácí politiku na mnoho let. Ve válce proti sobě stáli vzdělaná třída, podporovaná početnou skupinou malých farmářů a císařským Německem, a nemajetní venkované a dělníci z průmyslu, kteří si připadali bez politického vlivu přesto, že od roku 1906 měli všeobecné hlasovací právo.
Během Druhé světové války Finsko dvakrát bojovalo se Sovětským svazem, který jej napadl. Poprvé v Zimní válce v letech 1939 až 1940 a znovu v Pokračovací válce od roku 1941 do roku 1944, tentokrát s podporou nacistického Německa. Na tuto válku navazovala Laponská válka v letech 1944 až 1945, kdy Finsko přinutilo Německo k odchodu ze severního Finska.
Dohody se Sovětským svazem z let 1947 a 1948 obsahovaly závazky a omezení Finska vůči Sovětskému svazu a také další územní ústupky (v porovnání s Moskevskou mírovou dohodou z roku 1940).
Po druhé světové válce se Finsko ocitlo v šedé zóně mezi Západem a Sovětským svazem. „YYA dohoda“ (Finsko-sovětský pakt přátelství, spolupráce a vzájemné pomoci) dávala Sovětskému svazu možnost vlivu na finskou domácí politiku. Mnoho politiků, jako např. prezident Kekkonen (1956 až 1981), využívalo jejich vztahů s Moskvou k řešení vnitrostranických sporů, což mělo za následek, že Sovětský svaz měl ještě větší vliv. Jiní lidé umíněně pracovali, aby čelili komunistům.
Rozpad Sovětského svazu roku 1991 Finsko překvapil a způsobil ekonomickou krizi, ale Finsko mohlo nabrat nový kurz. Roku 1995 tak vstoupilo do Evropské Unie. konfederalismus. [wikipedia]

Kultura
O kultuře jsem toho moc nenašla.
Kalevala
Mika Waltari - [nejen] Egypťan Sinuhet
Tove Janssonová - Mumínci [strojový překlad, chce to upravit]

Dojmy
Ve Finsku bylo nádherně, úžasně, báječně! Byla jsem tam v létě. Sebou jsem měla nabaleno spoustu teplého oblečení proto, abych tam pak chodila v jediných letních šatech. V jezerech je tak čistá voda, že je vidět na dno a při tom se nedá poznat jestli to je metr nebo pět. Když prší, tak během dvou minut na kost. Na začátku července je tam ve dvě ráno venku světlo, jak u nás v devět večer. Všichni mluví anglicky, protože prakticky celý televizní program, kromě zpráv, sestává z amerických filmů a seriálů, které nejsou dabované, pouze otitulkované.
Sedávala jsem v trávě na ostrově Suomenlinna, učila se od Satu houkat pomocí rukou jako sova a při tom poslouchala houkání obrovských trajektů a sledovala je, jak vyplouvají do Stockholmu, Tallinu či Petrohradu...ach Finsko...

Fotky:
Helsinki by Damni
http://zeme.sopka.cz/fotogalerie_index.php?idZeme=78

Zdroje:
www.bongobongo.cz
www.zemepis.com
zeme.sopka.cz
atlas.netway.cz [tomu bych moc nevěřila, některé údaje se dost rozcházejí s ostatními zdroji, aktuální skutečností a mými skromnými vědomostmi]
www.mzv.cz [relativně aktuální a dost podrobné]

Černá hora

Oficiální název český: Republika Černá Hora
Oficiální název albánský: Republika Crna Gora
Anglický název: Republic of Montenegro
Hlavní město: Podgorica [168 000 obyvatel][120 000 obyvatel]
Velká města: Nikšić [74706], Pljevlja [39593], Bijelo Polje [55628], Herceg Novi [27593], Berane [38953], Cetinje [20307]
Časové pásmo: SEČ 0
Úřední jazyk: srbština
Písmo: latinka, cyrilice
Měna: 1 euro = 100 centů
Jízda: vpravo

Obyvatelé
Počet obyvatel: 616 000 - 662 000
Hustota obyvatelstva: 45 obyv./km²
Národnostní složení: Černohorci 43% [jiný zdroj uvádí 62%], Srbové 32% [jiný zdroj uvádí 10%], muslimové 8% [jiný zdroj uvádí 14,6%], Bosňané [8%], Albánci 5% [jiný zdroj uvádí 6,6%], Chorvati 1%, ostatní 11%
Průměrný věk muže: 36
Průměrný věk ženy: 35
Gramotnost: 97%
Nezaměstnanost: 23%
Nejpoužívanější jazyky: srbština s ijekavským nářečím
Písmo: v pobřežních oblastech latinka, ve vnitrozemí cyrilice
Náboženská příslušnost: pravoslavní s 70% [jiný zdroj uvádí 65%], římskokatolíci 12% [jiný zdroj uvádí 9%], muslimové 9% [jiný zdroj uvádí 19%], bez vyznání a ostatní 9%

Politika
Vznik samostatného státu: 3.6.2006
Státní zřízení: republika
Členství v mezinárodních organizacích: OSN

Zeměpis
Rozloha: 13 812 km²
Délka hranic: 2246 km
Délka pobřeží: 199 km
Sousedící země: Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Srbsko, Albánie
Nejvyšší hora: Bobotov kuk [2525 m.n.m.]
Nejnižší bod: Jaderské moře [0 m.n.m.]
Nejdelší řeka:
Podnebí: V přímořské části je středozemní podnebí s teplým a suchým létem a mírnou deštivou zimou. Průměrná teplota vzduchu v lednu dosahuje 8°C a v červenci 27°C. Jaro začíná začátkem března, podzim bývá slunný a teplý. Ve vnitrozemí je podnebí mírně kontinentální, v lednu je průměrná teplota -3°C, v červenci 18°C

Ostatní
Přírodní zdroje: hnědé uhlí, rudy neželezných kovů
Průmysl: hutnictví, strojírenská, textilní a chemická výroba
Zemědělství: pěstování obilovin, vinné révy, ovoce, olivy, chov dobytka, rybolov a rybářský průmysl

Historie
Území Černé Hory bylo osídleno v ranných dobách po přelomu letopočtu Ilyry, ti však byli po stěhování národů vytlačeni Slovany na jih, do dnešní Albánie. V 10. století tu existovalo knížectví Zeta a jeho vláda trvala dalších několik století, než je v patnáctém dobyli Turci. Část obyvatel Zety se s tím nesmířila, uprchla do nepřístupných horských oblastí, kde založila samotný stát Černá Hora, nezávislý na Osmanské říši.
Až do roku 1852 tu vládli pravoslavní metropolité, po tomto roce se země stala světským knížectvím; roku 1910 pak již královstvím. Na rozdíl od ostatních balkánských zemí, které podlehly islamizaci, Černá Hora žádnými většími změnami v náboženském složení neprošla. Účastnila se rovněž i první světové války, na straně Srbska (Dohody).
Od roku 1918 se stala součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců; při reformě Jugoslávie byla dokonce načas zrušena; spojena s Hercegovinou a Kosovem v Zetskou bánovinu, tento stav vydržel až do druhé světové války.
Opět ji vedení země obnovilo již jako součást socialistické federace roku 1946. Hlavní město se přesunulo z dvacetitisícového Cetinje do Podgorici, která byla na počest vůdce země a partyzánského bojovníka Tita přejmenováno na Titograd (toto jméno metropoli vydrželo až do roku 1992). Zároveň došlo v velkolepé přestavbě města v duchu socialismu.
Jako ta chudší z zemí federace dostávala Černá Hora mnoho investičních prostředků od těch bohatších; to však skončilo s koncem 80. let a rozpadem SFRJ. Černá Hora se však od Bělehradu na rozdíl od ostatních neodtrhla a zůstala mu věrná, nezapletla se do války. Díky spojenectvím s Miloševićovým Srbskem však ale musela nést jeho břemena, jako například embarga či ekonomické krize, což ještě snížilo již tak nízkou životní úroveň.
Během 90. let tak začala postupně vzrůstat nespokojenost se severním sousedem; roku 2003 získala Černá Hora ještě více autonomie vytvořením státního společenství Srbsko a Černá Hora. Dne 21. května 2006 v zemi proběhlo referendum o dalším setrvávání v unii se Srbskem, ve kterém se 55,4 % voličů vyslovilo pro samostatnost země. 3. června 2006 ve 20:34 hod. parlament Černé Hory na svém mimořádném zasedání ratifikoval výsledky referenda a přijal Usnesení o vyhlášení nezávislosti Republiky Černá Hora a Deklaraci nezávislé Republiky Černá Hora.

Kultura
První nalezené umělecké předměty pocházejí z neolitu – mladší doby kamenné, jedná se však o ojedinělé exempláře hliněných a kamenných nádob, ozdobné keramiky a pracovních nástrojů .
V pozdní době bronzové oblast obsadili Ilyrové. S pozůstatky této grandinské kultury se lze i v současnosti setkat. Na základě archeologických nálezů pocházející z této doby lze usuzovat, že Ilyrové dovedně ovládali výrobu zpracování keramiky i kovu, uměleckou dovednost a cit pro zdobení situl – kovové nádoby, soch, tepaných bronzových plechů a keramiky.
Když se začali Ilyrové a jejich kmeny usazovat na pobřeží a ostrovech, navázali vzápětí obchodní spojení s Řeky. V blízkosti Dalmácie vedla známá jantarová stezka a to byl i další důvod k tomu, aby zde Řekové od 6. století př.n.l. zakládali své kolonie. Jantar sloužil nejenom jako platidlo, ale jako šperk a pro svoji vzácnost byl používán i při magii. Řecký vliv lze pozorovat při výstavbě mnoha sídlišť. Místní obyvatelé přebírali jednotlivé prvky helémské kultury a zdokonalovali stavitelství, sochařství, náboženství a práva. Z řecké kultury se jim podařilo osvojit jen to nejlepší, aby vzápětí dosahovali vyšších výsledků než samotní učitelé.
Řekům nakonec pomohl zdolat hrdá Ilyrská města Řím, který později získal celé pobřeží pod svoji kontrolu. Římská nadvláda znamenala pro celý Jadran nebývalý rozkvět. Budovala se infrastruktura měst, komunikace, které lépe zpřístupnily jednotlivé osady, opevnění a stavby paláců, chrámů, amfiteátrů a městských bran. Z kulturními památkami z této doby se lze seznámit na mnoha archeologických nalezištích nebo s celými zachovalými stavebními komplexy. Římské panství se pro přímoří stalo obdobím úžasného kulturního rozmachu.
Po Diokleciánově smrti mnohá přímořská města ztratila své výsadní postavení. Kultura a umění však získalo nový řád, kterému napomohlo šíření křesťanství. V období stěhování národů docházelo k nájezdům různých kočujících kmenů a dílčím válkám, které ničily města a jejich památky. Do oblasti začaly z východu pronikat slovanské kmeny, které společně s Avary se pokusili dobít i hlavní město Byzance Konstantinopol. Utrpěli však zdrcující porážku, na základě které se Slované vymanili z Avarské nadvlády.
S byzantskou kulturou se postupně začaly prolínat předrománské prvky z křesťanské západní Evropy a románský vliv nakonec úplně převládl. Nově budovaná nebo modernizovaná města se stavěla na vyvýšeninách podle starých ilyrských tradic. Kolem náměstí a ústředních budov se kruhovitě zakládaly jednotlivé stavby a ulice. Valy byly nahrazeny mohutnými městskými hradbami. Monumentální architektura byla umocňována románskou plastikou, která dosahovala vysoké umělecké úrovně. Románský sloh se udržel až do 14. století a byl použit i při výstavbě veřejných budov a soukromých domů. Ve městě Kotor jsou dochovány některé románské stavby nebo jejich prvky.
Zatímco gotkika nezanechala na této oblasti nijak zásadní stopy, následující renesance se ujala a to především v přímořských oblastech. Bohužel však neměla dlouhého trvání, neboť objevem Nového světa se hospodářský vývoj zastavil, a tím došlo k utlumení nové výstavby a kultury. Mnoho známých stavitelů a umělců odešlo pro nedostatek pracovních příležitostí do zahraničí. Ve stopách gotiky se vydal i barokní směr který v danéobasti nenašel výraznější uplatnění. Vývoj byl ovlivněn hospodářskou a politickou situací a vojenskými výboji Osmanské říše. Jediným barokovým městem lze označit Perast, město v Boce Kotorské. Většina staveb [kostely, paláce, zahrady] jsou však dnes značně poškozené. Výjimku tvoří palác Bujovič z roku 1693, dnes městské muzeum a barokní kostel se střílnami na umělém ostrově Gospa od Škrpjela. Tento nádherný kostel byl vyzdoben malířem Kokoljou Tripo [1661 – 1713], který prošel malířskou školou v Benátkách.

Zdroje a další info:
http://en.wikipedia.org/wiki/Montenegro
http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cern%C3%A1_Hora
http://www.cerna-hora-info.cz/obec/cerna_hora.html
http://www.info-tour.info/cernahora/mainframe.htm
http://www.newbalkan.com/index.php?prezentace/staty_regiony/&stat=3

Vashon

Jako téměř pokaždé když jsem marod, jsem se dala do čtení klasiky Betty MacDonaldové "Co život dal a vzal", konkrétně části Morová rána, a jako téměř vždy pokračuji třetí částí o životě na ostrově.
Betty píše, že při pohledu na sever vidí ostrovy Bainbridge, Blake, Whidbey, na východ pohoří Kaskád a Seattle, na jih Mount Rainier ale jak je možné, že i přes to, že žijou na ostrově na západním pobřeží, při pohledu na západ vidí pohoří Olympic a ne Tichý oceán?! Teď, především díky Google Earth, jsem to zjistila a podělím se se všemi ostatními kterým to někdy vrtalo hlavou:

Vashon ma dokonce několik svých stránek:
www.vashon.com
www.vashonmap.com
www.vashonhistory.com
plus
www.bettymacdonaldfarm.com

Drážďany

Již jsem se tady zmínila, že jsem v rámci služební cesty navštívila v září Drážďany.
Byla jsem tam už jednou, asi před dvaceti lety. Můj tehdejší dojem z Drážďan byl šedé rozbité město, nejvíc se mi líbilo v muzeu Karla Maye v Radebeulu. Koupili mi tam dva plakáty a odznak s Vinnetouem [kdo ví kde je mu teď konec]. Kromě toho jsem taky ovšem dostala novou krásnou červenou bundu s odepínací kapucí, což teda bylo něco. Při zpáteční cestě jsme se na hranicích tvářili že tu už přece máme dlouho.
Tentokrát jsem si z Drážďan přivezla akorát chuť na čokoládovou zmrzlinu, kterou prodávala slečna pod balkónem Evropy [terasa založená původně jako soukromá zahrada
saského ministerského předsedy hraběte Brühla, později byla zpřístupněná veřejnosti a brzy se stala nejoblíbenější drážďanskou promenádou].

Takže, něco o saském hlavním městě:
Název je odvozen od starosrbského označení Drežďany pro lidi bažin a lužních lesů. Leží cca 50 km severně od českých hranic a jsou největším městem státu Sasko. Spolu s Berlínem, Hamburkem a Kolýnem nad Rýnem patří také k největším městům celého Německa. Vzhledem ke svému statusu saského hlavního města jsou též saským politickým centrem se sídlem zemské vlády, sněmu a dalších zemských úřadů.
První písemná zmínka o Drážďanech je vedená v roce 1206.
V únoru 1954 bylo město během pouhých tří dní téměř zničeno leteckými bombovými útoky. Jednou z nejznámějších vybombardovaných památek je protestantský kostel Panny Marie, ze kterého se zachoval jen jeden z rohů. V roce 1994 začala kompletní rekonstrukce kostela, v roce 1995 byla dokončena a 30.10.2005 byl kostel opět vysvěcen.

Fotky
moje
www.bbc.co.uk/czech/specials/2016_dresden_60
z googlu
drážďanská univerzitní knihovna

O Drážďanech
průvodce [pdf]
Reflex - genius loci

Webkamery
Frauenkirche [to je ten zbořený a znovu postavený kostel]
dopravní situace [mapa1] [mapa2]
letiště [víte že drážďanské letiště má stránky i v češtině?]

Zdroje:
cs.wikipedia.org/drazdany
www.dresden.de

Albánie

Oficiální název český: Republika Albánie
Oficiální název albánský: Republika e Shqipërise
Anglický název: Albania
Hlavní město: Tiranë [Tirana] [244 000 obyvatel]
Velká města: Durrës [82 700], Elbasan [80 700], Shkodër [79 900], Vlorë [71 700]
Časové pásmo: GTM + 1 h
Úřední jazyk: albánština
Měna: 1 lek [Lk] = 100 quintarů
Jízda: vpravo

Obyvatelé
Počet obyvatel: 3 581 655
Hustota obyvatelstva: 125 obyyv./km²
Národnostní složení: Albánci 95 %, Řekové 3 %, ostatní 2%
Věková struktura: 0-14 r. 29,53 %, 15-64 r. 63,48 %, nad 65 r. 6,99 %
Průměrný nejvyšší věk ženy: 80,02 let
Průměrný nejvyšší věk muže: 74,37 let
Přírůstek obyvatelstva: 0,52%
Gramotnost: 86,5%
Nezaměstnanost 30%
Nejpoužívanější jazyky: albánština, řečtina
Náboženská příslušnost: muslimové 70 %, ortodoxní Řekové 20 %, katolíci 10 %

Politika
Vznik samostatného státu: 28. listopadu 1912
Státní zřízení: pluralitní republika s jednokomorovým parlamentem
Členství v mezinárodních organizacích: OSN, UNESCO, WHO
Mezinárodní zkratka: ALB
Mezinárodní poznávací zkratka: AL

Zeměpis
Rozloha: 28 748 km²
Délka hranic: 720 km
Délka pobřeží: 362 km
Sousedící země: Černá hora, Srbsko, Makedonie [151 km], Řecko [282 km]
Nejvyšší hora: Maja e Korabit [2753 m.n.m.]
Nejnižší bod: Jaderské moře [0 m.n.m.]
Nejdelší řeka: Trini [281 km]
Podnebí: středomořské, teplé, suché, odlišnost mezi pobřežím s mírnou zimou a vnitrozemím, kde v horských oblastech je v zimě sníh a mráz

Ostatní
Přírodní zdroje: chrom, měď, nikl, ropa, zemní plyn, hnědé uhlí
Průmysl: výroba oděvů a obuvi, chemický
Zemědělství: pěstování obilovin (kukuřice, pšenice, rýže),oliv, zeleniny, tabáku, vinné révy a brambor, chov ovcí, skotu a koz

Historie
Několik antických spisovatelů podalo zprávu o předřeckém obyvatelstvu Balkánu. Tito lidé se nazývali Pelasgové a jejich hlavním městem byla Dodona. Město bylo dlouhou dobu centrem říše Epirus, jednoho z nejvlivnějších království antiky. V Dodoně se nacházela nejstarší věštírna antiky, asi o 2500 let starší než Delfská věštírna, a proto byla poutním místem Řeků.
Antické obyvatelstvo charakterizuje originální architektura. Ilyrové se objevují kolem roku 1000 př. n. l. jako lidé mluvící indoevropským jazykem. Ilyrská kultura byla ovlivněna řeckou. V Albánii byly také řecké kolonie. Země byla poté dobyta Byzantskou říší až v roce 1478 skončila v moci Osmanské říše.
Po První balkánské válce vyhlásila Albánie 28. listopadu 1912 nezávislost na Osmanské říši. Do roku 1939, kdy byla země okupovaná Itálií, vládl král Zog I. Po druhé světové válce v listopadu 1944 se k moci dostala komunistická strana pod vedením Envera Hodžy. Mezi lety a 1990 měla Albánie jeden z nejtvrdších režimů v Evropě.
Do roku 1990, pět let po smrti Hodžy, byl v Albánii velmi izolacionistický komunistický režim. V letech 1990 až 1992 byla ukončena komunistická vláda a zřízena pluralitní demokracie. Transformace se ukázala být obtížnou, protože se vlády musí vypořádávat s vysokou nezaměstnaností, korupcí, zničenou infrastrukturou, velkou sítí organizovaného zločinu s napojením na vládní úředníky a rotříštěnou politickou opozicí.

Kultura
Díky svému geografickému umístění byla albánská kultura vystavena vlivům kultur sousedních, zejména řecké, římské, byzantské, turecké. Přesto všechno je zcela svébytná a homogenní. Velký vliv na rozvoj literatury a jazyka měly původně pouze ústní heroické bajky a legendy vznikající jako důsledek otomanské nadvlády. První písemné památky se datují do druhé poloviny 16. století. V 19. století pak proběhlo ilegální kulturní obrození spojené s rozvojem spisovných forem jazyka a literatury.
Albánština má dva základní dialekty - ghegský, kterým se mluví na severu [dnes pokládán za oficiální spisovnou verzi albánštiny] a toskský, kterým se mluví na jihu [byl pokládán za oficiální spisovnou verzi do konce 2. světové války]. Přes společný základ jsou oba dialekty dosti odlišné, mluvčí si však většinou navzájem rozumí. Svým původem patří albánština k jazykům indo-evropským a je jejich jediným živým a moderním zástupcem.
Malířské a sochařské umění a architektura byly ovlivněny od ranného středověku uměním byzantským. Od 15. století je patrný velký vliv Itálie. Typická byla tvorba ikon a práce se dřevem - řezbářství.

Dojmy
Mě se v Albánii moc líbilo. Ale to pravděpodobně z toho důvodu, že jsem se mohla ještě to odpoledne vrátit zpátky za hranice. Ve Skadaru jsme narazili na jediné knihkupectví [ovšem s pány prodavači ovládající angličtinu, francouzštinu a základy české novodobé historie] kde nám byla prodána mapa Albánie a 1 pohled za cca 4 eura.
Jídlo: v restauraci na břehu Skadarského jezera se nám podařilo rozluštit několik málo názvů jídel a tak jsme si objednali [jídlo bylo moc dobré] a opět bylo možno platit v eurech [cena byla stejně vysoká jako bychom platili místní měnou], byť turistický ruch do Albánie ještě nedorazil.
Doprava: 80% staré mercedesy, cesty téměř bez značení a hlavně bez ukazatelů, takže mapa byla opravdu potřeba
Náboženství: v každé vesnici byla mešita a kostel. S Hedou jsme v našich minisukních a tričkách s ramínky měly trochu obavu, ale alespoň ve Skadaru a okolí si z toho nikdo nic nedělal, místní byli oblečeni [a byly oblečeny] podobně jako my. Zajímavé je, že v takto nábožensky složené Albánii nikdy nebyl žádný konflikt na základě víry.
Jo a podle zprávy Světové banky je Albánie jedna ze dvou zemí [ta druhá je Litva] střední a východní Evropy které jsou na tom s korupcí hůř než Česká republika.

Zdroje:
www.sweb.cz/albanie/index.htm
atlas.netway.cz/evropa/albanie.htm
www.bedekr.cz/staty/Evropa/Albanie
www.bongobongo.cz/svet/albanie.asp
cs.wikipedia.org/wiki/Albánie