Expedice Rusko VIII

СУББОТА 7.7.
5:15 - Z vesnice asi nikdo nepřišel, ale je tu hrozná kosa a venku strašně a hlavně pořád leje. Nedaleko od nás hřmí. Hrozně doufáme, že se kvůli nepřízni počasí výlet na Solovky odkládá.
5:30 - S Gedou sedíme ve stanu a čekáme až to přejde. Bohužel to vypadá, že tohle nepřejde nikdy. Tom za nás všechny rozhodl, že se i tak jede. Já ale nechci umřít jen proto, že on chce vidět nějaký klášter. Je tady zima a mrznou mi nožičky. Ach jak by se mi hodila moje elektrická dečka...i se zásuvkou. Geda chce jít ve třičtvrtě na šest něco dělat. Já odmítám vylézt dřív než ve čtvrt na sedm a to jen abych sbalila stan a šla na záchod. I tak doufám, že se zůstane tady.
5:40 - Mám nové informace, Štěpánek mluvil s Jájou a ta řekla, že neví kdy jede další loď, a že bychom měli jet touhle. Když oponovali že je bouřka, prý se trochu divila. Každopádně, já se Štěpánkem odmítáme vylézt dřív, než v těch čtvrt.
7:32 - Fronta na loď - Máme nakázáno nemluvit, a když už, tak jen rusky, abychom dostali levnější lístek. To, že všichni mlčíme, je ale celkem k ničemu, když Vláďa stojí na lavici a všechno fotí ve žluté kšiltovce "Černá hora". Vane tu dost silný vítr, ale aspoň už neprší. Tom nás všechny nadopoval kinedrilem, my sami jsme se nadopovali vodkou a snad to nějak přežijem.
7:55 - Loď - Nějakým zázrakem se nám podařilo dostat se na loď. Napřed jsem se prorvala já a chvíli za mnou Jája, která nám koupila lístky [trik s tím že jsme Rusové nevyšel] a tak už se pak ostatní tolik rvát nemuseli. Lída ulovila v podpalubí místo k sezení, my s Gedou nakonec taky, ale na schodech. Zbytek je kdo ví kde.
8:15 - Byla jsem se podívat na palubě. Je tam tak trochu vítr. Podnikla jsem výpravu i na špici lodi a začínám litovat, že jsem nechala sluneční brýle v autobuse; kdybych je měla, mohla bych se totiž podívat směrem kam jedeme.
Vždycky když jdu kolem záchoda, jsem ráda, že se mi nechce. Moc doufám, že mi to vydrží. Se Štěpánkem jsme si zazpívali píseň proti trudomyslnosti a Boty proti lásce. Kluci nám [mě a Gedě] vyčítají, že nemáme boty na podpatku jako ostatní cestující ženského pohlaví. Chce se nám hrozně spát.
10:29 - Už jsme skoro u Solovek. Venku je furt vítr a tady vevnitř pořád někdo kašle, jako by se právě chystal vyzvracet. Mě už nikdy nebude teplo. Navrhla bych hned po vystoupení z lodi zapadnout do jakékoli hospody a vylézt až před zítřejším odjezdem. Jedou s námi nějací Japonci, kteří ale asi nejsou Japonci, nýbrž Karelové. Ti totiž prý vypadají trochu jako Laponci a Eskymáci.
11:20 - Solovecké ostrovy - První část plánu klapla, už sedíme v hospodě. L&T a Geda mají boršč, já jím катлет с пусом. Myslím, že Japonci co jsou Karelové jsou nakonec asi stejně Japonci, protože si všechno fotí a jeden vytáhl PDA. Jo, a taky nemluví rusky, ale japonsky.
S Alec a Gedou jsme vyrazily na záchod, ale jen Geda měla odvahu vlézt do místní turecké kadibudky.
Teď se jdem mrknout do kláštera.
14:12 - Cesta na ostrov Большая Муксалма, zastávka na čabajku - Ještě tak tři kiláky kalužema a bahnem a jsme tam. A pak zpátky. Radši si dám cigáro.
16:00 - Большая Муксалма - To je ostrov spojený s tím hlavním kamenným mostem - valem. Vede sem cesta - necesta, bažina. Uprostřed té poslední, kousek před mostem, to Lída s Gedou vzdaly a vrátily se na místo, kde jsme obědvali.
Začíná hřmět a prší.
22:44 - Pršet už nikdy nepřestalo, kaluže na cestě se změnily v jezera, jezera na cestě se změnila v ještě větší jezera a kolem byly samé mělčí nebo hlubší bažiny. Pravá noha vydržela suchá asi kilometr cesty nazpět, levá dva kilometry. Když se člověk zaboří do bažiny po lýtka, a sem tam spadne do kaluže, jsou mu i kotníčkové goretexy totiž dost na houby. Pláštěnka byla naprosto nedostačující, impregnace na bundě nepřežila prvních deset minut lijáku.
Já opravdu nechápu, co mě ráno vedlo k tomu, dát si do igelitových pytlů všechno kromě spacáku.
Asi po třech kilometrech zpátky na výchozím ostrově jsme narazily na čekající Lídu s Gedou. Při té příležitosti jsme popili co se dalo a shodli se, že si opravdu radši zaplatíme pobyt pod střechou, než abychom stavěli stany. Zbývalo nám ještě tak pět kilometrů bažiny a deště do vesnice; co nás ale těšilo bylo vědomí, že rozhodně nezatmíme.
Něco před devátou jsme vyčerpaní, ale stále veselí a ochotni si zpívat [tedy hlavně já se Štěpánkem a Pepíčkem, zbytek se už tak vesele netvářil] dorazili do vesnice z druhé strany, než jsme vyšli. V prvním "hotelu" měli plno, ale poslali nás jinam a po cca půl hodině stání v dešti uprostřed vesnice nám Lída s Jájou sehnaly ubytování ve dvou soukromých bytech. Teď jdeme spát, všechno mě hrozně bolí, zbytek dopíšu zítra.