Šutry

K tomuto postu mě ponoukl Julčin článek o suvenýrech. Původně jsem k němu chtěla následující text napsat jako komentář, ale pak jsem si řekla, že to je vlastně pěkný námět na malý spotík a třeba mi i někdo odpoví na položené otázky.

Nikdy jsem nepochopila proč si lidé jako suvenýry domů vozí kameny. Respektive chápu že to tak někdo má, ale nerozumím tomu. Dívají se na ně někdy? Mají je v jedné velké krabici, nebo různě postrkané po bytě? Jak po letech poznají který kámen jim má co připomínat? Mají na něm cedulku s místem a časem sběru?
Je pravděpodobné, že coby dítě jsem domů nějaké šutry asi tahala taky, ale jediný, který mi uvázl ve vzpomínkách, máme v původní domácnosti dodnes, a to v poličce v kuchyni spolu s miskami, prkýnky a hrnky na kafe. Jde o relativně velký kámen, tak akorát do dlaně, a celý potřený zlatou barvou. Není to totiž ledajaký kámen, ale zlatý valoun z mého prvního skautského tábora; nejspíš šlo o součást táborového pokladu.
Mým tradičním suvenýrem z prázdninových dovolených byly klacky. Každý rok o letních prázdninách jsme jezdili s mámou, tetou a její rodinou na báječnou dovolenou do Ostružné v Jeseníkách, kde jsme s bratránkem a sestřenkou trávili spoustu času vyřezáváním a zdobením klacků. Je jasné, že taková umělecká díla je škoda jen tak pohodit v lese a nevzít je s sebou do Brna. Když si doma nějaký čas pobyly, maminka je nenápadně vyhodila a já si málokdy vzpomněla, že bych někde nějaké vyřezané klacky z Jeseníků měla mít.
A jak to vypadá se mnou a se suvenýry teď? Žádné si nevozím. Nemám je ráda, protože mi všechny připadnou kýčovité, nelíbí se mi a hlavně se zde projevuje moje povaha, neláska k "věcem". "Věci" jsou předměty které se všude povalují, zabírají místo, chytají prach a nemají žádnou pozitivní vlastnost. S tím také ostatně souvisí moje problémy s dárky. Pokud nevím co darovat, přijde mi nejlepší se dotyčného zeptat co by si přál, nebo mu prostě dát peníze. U nás se oba způsoby berou jako nezdvořilost, jenže mně přijdou lepší než darovat "věc" se kterou si obdarovaný neví rady, ale vyhodit ji nemůže, protože "je to přece dárek".
Suvenýry podle mě takové "věci" jsou. Proto si z cest vozím oblečení a prsteny. Než otravovat kamarády a příbuzné výstavkou suvenýrů a říkat jim kde jsem co koupila, je totiž mnohem elegantnější k poznámce kolegyně "to je ale pěkná halenka" jen tak mimochodem dodat "ach děkuji, tu jsem si přivezla z Athén".