Myšlení v zajetých kolejích

Marťas včera nasdílel článek Motivační kocovina, který přišel pro mě ve velmi vhodnou dobu.
V poslední době přemýšlím nad tím, že myšlenkově stále jedu v zajetých kolejích a neumím z nich uhnout. Jde především o používání věcí. Mám zafixováno, že tahle věc se používá k tomuto a tomuto účelu a toto se používá tímto a tímto způsobem a i když mě napadne jak to použít jinak nebo k jinému účelu, něco vzadu v hlavě mi našeptává že to je špatně, protože "tak se to přece nedělá, tohle se používá takhle, musíš to použít v souladu s tím, jak jsi to použila předtím". Myslím, že to souvisí s mou potřebou pořádat věci a škatulkovat je. Tahle věc patří do téhle škatulky, tak přece nemůže být v jiné. Možná proto jsem knihovnice.
Příklad: tagy u článků na blogu.
Já to mám tak, že mám dopředu definované nějaké tagy/škatulky do kterých se snažím napasovat články a když nějaký článek nespadá do žádné škatulky, dělá mi to starost a přemýšlím, kam bych ho, z těch co existují, zařadila.
IT napíše článek a jednoduše ho otaguje takovými tagy, které budou vypovídat o čem článek je. Nedělá si hlavu s tím, že tím tagem bude otagován jen tenhle článek a žádný jiný.

Myslím, že v tomto je veliký rozdíl mezi IT a knihovníky. Z praxe mám dojem, že se knihovníci snaží napasovat uživatele na svoje služby [a ještě jsou naštvaní když to nejde], protože se to tak prostě dělá kdoví jak dlouho a tak to prostě má být. IT napasovávají svoje služby na lidi. Jsem nekorektní, ale myslím, že jde také o rozdíl mezi mužským a ženským myšlením. V knihovnách většinou pracují ženy, IT jsou většinou muži.

Často si v poslední době říkám proč bych měla používat věci jen tak, jak se to dělá a jak je předem stanoveno [i když jsem si to stanovila já], když je můžu používat tak, jak mi to vyhovuje aktuálně. Jediné co mi v tom brání jsem já. Chci se z těch kolejí dostat ven, vidím jak to tam vypadá a líbí se mi to, ale je to tak strašně těžké.