Bosky

Už jste někdy přišli domů bosky? Já dvakrát.
Včera a dneska.

Včera totiž byl ten parádní slejvák ne nepodobný tropickému lijavci, který mne zastihl právě při cestě z práce. Během půl minuty jsem vypadala jako bych právě vylezla z rybníka. Zjistilo se, že mé letní botky nejsou pro tyto situace stavěny, i rozhodla jsem si je vyzout a tak šetřit jak je, tak mé nožky. Kdybych si na to vzpomněla, jistě bych si připadala skoro jako Zuzana Norisová v Rebelech.

Dnes ráno jsem si tytéž botky chtěla obout, ale protože se ze včerejšího nezmaru počasí ještě nevzpamatovaly, musela jsem obout jediné další, které se k mému oděvu hodily. A běda. Byly to právě ty, jež mne i po pěti letech roztahování stále tlačí a po půl kilometru chůze mi začínají rozdírat kůži na pravém nártu a po kilometru chůze na levém nártu.
Jaksi se stalo, že jsem z práce nešla domů, nýbrž pěšky na návštěvu za kamarádkou J.
Po sedmi stech metrech jsem si na pravý nárt nalepila náplast, kterou jsem si sebou ráno důmyslně vzala.
Po osmi stech metrech se náplast začala různě odlepovat a posunovat.
Po třinácti stech metrech jsem šla kolem drogérie, kde jsem po konzultaci s prodavačkami zakoupila elastickou náplast, o které jsem doufala, že opravdu dobře lepí a hned jsem si ji aplikovala.
Po sedmnácti stech metrech jsem náplast nalepila i na levý nárt.
Po dvou kilometrech jsem zjistila, že se mi náplast na pravé noze lepí i k botě.
Po dvou tisících a tří stech metrech [a dvě stě metrů před cílem] mi J. volala, že mi vyšla naproti a čeká na mě u MZK [MZK stojí na mé trase někde mezi odlepováním původní náplasti a drogérií]. Smluvily jsme se tedy, že se obě vrátíme a kde se konkrétně sejdeme.
Sto metrů před místem srazu už jsem toho měla dost a zula jsem si boty.