Cesta tam - oslava - a zase zpátky

Dnes proběhla oslava u příležitosti babiččiných narozenin. Vzhledem k loňskému modelu konanému v domě strýce Vlka s objednaným cukrovím a kančím gulášem jsem se těšila na parádní akci, které mělo předcházet posezení se sestřenkou světoběžnicí.
Jenže:
1) Sestřenka světoběžnice mi oznámila že posezení se ruší, neboť včera letí služebně do Egypta [přízvisko světoběžnice není pro nic za nic. Mezi předminulým a minulým setkáním stihla pobývat v Británii, na Kubě a v Austrálii, mezi minulým a budoucím setkáním si na konto připočítá minimálně Spojené státy a Egypt]. To neva, aspoň jsem se mohla koukat na Vraždy v Midsomeru, Ally a číst si Paní Bovaryovou.
2) Místo čtyř babiččiných ratolestí se zúčastnila jedna [chyběl: zlomený obratel, nachlazení/chřipka, inventura v práci].
3) Místo sedmi babiččiných vnoučat se dostavily čtyři [chyběl: Londýn, Egypt, spánek po pánské jízdě], z toho jedno celou dobu leželo v obýváku na gauči, poslouchalo hudbu a přálo si, aby už mohlo jet domů.

Na co si ovšem nemůžu stěžovat je jízda do Zlína a zpět. Ani v jednom směru jsem se netáhla za žádným kamionem [nemumím předjíždět, je to po mě stresová situace] a zatímco v protisměru jsem potkávala spoustu aut, v mém směru téměř žádná.
Dnešní cesta do Brna byla ovšem ozvláštěna o přítomnost otce v autě [to byla kdysi opravdu DOST stresová situace] ze Slavkova do Tvarožné, přičemž ani jedna obec nebyla v původním plánu. Totiž, tento víkend se konala opět připomínka bitvy u Slavkova. A: z předchozího telefonického hovoru s tatínkem o koupi zimních bot vysvitlo, že jsem ve Zlíně a zrovna se chystám na cestu do Brna; neuběhlo ani deset kilometrů a proběhl telefonát, díky kterému se zjistilo, že otec je nyní ve Slavkově a chce odtamtud pryč a já ho tam mám vyzvednout. Ne na kraji města. Ne na benzínce. U zámku. [= střed cizího města = další stresová situace].
Budiž, po dvou navigacích jsme se úspěšně setkali, naložili otce do auta a zjistilo se, že naším [otcovým] cílem není Brno, ale výše zmíněná Tvarožná. Jelo se tedy do Tvarožené. Tam se zjistilo, že otec neví kam tam chceme jet, protože včera když tam byl, byla přece tma [teď tedy byla taky tma]. Nicméně po pohé jedné kratší zajížďce se jsme trefili správný barák a otec vyskočil z auta se slovy "počkej tady". Já jsem moc nechápala proč mám čekat, když tam jsou přece lidi za kterými jsem ho vezla akteří ho autem vezmou domů. Ovšem po deseti deseti minutách [kdy jsem se v autoatlase Evropy snažila najít jak se z Tvarožné dostanu do Brna] a po jednom telefonátu [1: "tak co?" 2: "už už jdu, vydrž ještě vteřinku" 1: "na co tady čekám" 2: "no kdyby něco"] vyjel otec ven sám v cizím [ne jeho] autě, zablikal a řekl že už jede domů, já mám jet za ním protože ví kudy do Brna a vyrazil úplně opačným směrem než se Brno nachází. V další vesnici zastavil uprostřed největší křižovatky, zhasl světla a přišel mi oznámit, že asi špatně odbočil a tudy cesta do Brna nevede. Na moje upozornění že nechal auto stát vprostřed křižovatky se bránil že on stojí na vedlejší silnici, a obvinil mě, že já stojím na hlavní a to je teprv přestupek [to byla pravda, ale já jsem stála u kraje a blikala jsem do všech stran].
Při další špatném odbočení [které maskoval tím, že se se mnou chce rozloučit, protože už pak každý jedem někam jinam] jsem mu řekla, že už se těším až spolu zas někdy někam pojedem. A když výlet my dva, tak každý ve vlastním autě, protože tak je to totiž mnohem veselejší!